Deník Lily Evansové-1.část

13. července 2009 v 13:46 | Sussie
1.9.
A je to tady... Ještě jsem se ani nenadála a prázdniny jsou pryč. To je tak příšerné jak ten čas letí! Až mě to děsí! No, strach teď odložím pro časy písemek a raději začnu příhody ze života, ostatně zapisovat sem hned po příjezdu do Bradavic je už vlastně tradice. Takže, cesta do školy proběhla celkem v klidu. Hledala jsem pro sebe volné kupé, jenomže se zdálo, že snad ve všech bylo obsazeno. Přisedla jsem si tedy k nějakým dívkám z Mrzimoru. Nijak mi to nevadilo, protože jsem si aspoň mohla v klidu číst a nemusela jsem být pořád ve střehu, jestli se ke mně nepokusí vniknout Potter a jeho banda. I když, s Remusem bych si ráda popovídala o prázdninách, životě atd. Ale když pomyslím na to, že by mu v patách byl zbytek Pobertů... Raději se s Remem shledám později a někde bez nich. Pak už následovala jen slavnostní večeře ve Velké síni a teď tu sedím a poctivě zapisuji. :) Tolik se těším na zítra. Ty dva měsíce bez kouzel mi připadaly jako věčnost.

2.9.
Přesně jak jsem předpokládala... Jsou první den ve škole a oni už dělají všechno možné, jenom aby se nemuseli učit! Hned druhou hodinu se Sirius skácel na zem ze židle a začal s sebou škubat a křičet: ,,Salát! Salát! Všude je tu salát!" Nikdo nechápal co se děje, ale Potter se zvedl a začal jako blázen běhat po třídě a křičet: ,,Pomóc, salát! Strašně zelenej salát!" Já jsem vůbec nechápala o co se jedná, protože mi na salátu nikdy nepřipadalo nic strašidelného, ale zbytek třídy byl zřejmě jiného mínění. Několik studentů z Mrzimoru, se kterými jsme byli spojeni, se naráz zvedlo a s rukama na hlavě běhali po třídě a napodobovali Potterova slova. Chudák paní profesorka Jonesová se snažila svým slabým hláskem zjednat ve třídě ticho. Marně. Sirius mezitím přestal předstírat svůj záchvat, sedl si a upřímně se rozesmál. Já jsem jen seděla a s nevěřícným výrazem sledovala ten zmatek. Do konce hodiny se stejně provalilo, že si Pobertové ze všech jen vystřelili, aby narušili hodinu. Profesorku Jonesovou ale ten zmatek natolik unavil, že ani nezuřila a ani jim dokonce nedala školní trest! Já bych je hnala prevíty!!! Neuvěřitelný!
5.9.
V posledních dnech se nic moc zajímavého nestalo. Jen mám někdy pocit, že mě snad Pobertové sledují. Kam se hnu, tam na ně narazím. Jen na pozemcích mám aspoň trošku klid, protože je to sledování snad i vysiluje, takže si venku vždycky sednou pod ten jejich oblíbený strom a každý se věnuje něčemu jinému. James se předvádí se svojí zlatonkou, Sirius se mu směje a provokuje Rema, který jediný z nich snad má rozum. Všimla jsem si, že čte Remus samé zajímavé knížky. Asi za ním přeci jen půjdu a zeptám se ho, jestli by mi nějakou půjčil. V knihovně jich je sice dost, ale většinu těch, které mě zajímají, už jsem přečetla.
7.9.
Nu, nápad s knihou nebyl asi zrovna jeden z nejlepších. Odpoledne svítilo sluníčko a mě popadla obrovská chuť číst si. Vydala jsem se tedy hledat Remuse. Uvnitř hradu jsem ho nikde nenašla. Jelikož venku bylo fakt nádherně, napadlo mě, že může sedět pod ,,Pobertovským stromem". Touha po čtení překonala rozpaky a já se vydala k onomu stromu. Rema jsem našla. Jenže nebyl sám. Mohlo mě napadnout, že se bez kluků nikam nehne. Ach jo! Přesto jsem se pokusila s ním mluvit. Jenomže jen co jsem se k nim opatrně přiblížila, Potter mě zaznamenal a zase začal se svým zlozvykem ,,přitažlivě si čechrat kadeře". Pak vyndal z kapsy zlatonku a vždy ji na chvíli pustil z ruky, aby kousek poodlétla, načež ji on mohl slavnostně znovu chytit. Chtěla jsem Remuse přivolat gestem, abych k nim nemusela jít ještě blíž, jenomže on je jako já. Když se začte, nevnímá okolí. Povzdechla jsem si a přiblížila se na vzdálenost dvou metrů.
V tu ránu Potter prudce vstal a s ním i Sirius. Zarazila jsem se a čekala co bude dál.
,,Lily, no konečně ses umoudřila, jen pojď k nám, tady Jamie na tebe už čeká," začal Sirius a spolu s Potterem nahodil zářivý úsměv.
,,Cože? Já jdu za Remusem," opáčila jsem, přičemž se Potter přestal usmívat.
,,Nesmysl, hele, James a ty,-" pokračoval Sirius a přitáhl mě i Pottera k sobě.
To už jsem si nenechala líbit, okřikla jsem ho, ať mě nechá být a prosebně se podívala na Rema, kterého můj křik zřejmě probral z četby. Remus se postavil, rychle mě pozdravil a zeptal se, proč jsem přišla. Stručně jsem mu sdělila, že jsem stála o půjčení některé z jeho knih, ale že si o tom raději promluvíme později. Pak jsem se otočila a co nejrychleji se snažila odkráčet pryč. Remus se rozběhl za mnou. Když mě dohnal, omluvil se mi, že mě nevnímal. Trochu jsem se zastyděla, jelikož Remus v tom byl vlastně nevinně a teď se mi chudák ještě omlouval. Prohodila jsem něco na způsob, že se také omlouvám a pak jsem se zeptala, zda by mi mohl půjčit nějakou knihu ze své sbírky.
Remus se usmál a doprovodil mě k hradu. Celou cestu jsme si povídali o knížkách, prázdninách a úkolech, které už pomalu začaly nabývat. Když jsme došli k hradu, slíbil mi, že mi na večeři přinese něco zajímavého ke čtení a pak se vydal zpět ke zbytku Pobertů.
13.9.
Září už se pomalu blíží k polovině a my dnes psali první písemku. Řekla bych, že byla naštěstí úplně jednoduchá. Nebo alespoň pro ty, kteří se učili. Což se nedá tvrdit o Potterovi a Siriusovi. Ti se totiž před hodinou pokoušeli, místo opakování minulé látky, přičarovat jeden druhému parohy a když se to Siriovi konečně povedlo, trávili zbytek přestávky tak, že se James stal živým terčem a Sirius vrhačem kroužků. Blázni jedni...

20.9.
Mám podezření, že už je to zase tady. Totiž, že Potterovi opět přeskočilo a chytila ho zvací mánie. Doufala jsem, že ho to přes prázdniny přejde. Jenže nepřešlo. Během dneška se mě sedmkrát zeptal jestli bych s ním nešla ven, do knihovny, do astronomické věže :D-pche, to uhádl, na chodbu, k jezeru atd atd. Už si ty jeho nabídky ani nepamatuji. Samozřejmě jsem upřímně odpověděla, že NE! Jenže on jako by si nedal pokoj. Snad ho to přejde. Sedmkrát, to už je docela dost. Navíc, když jsem dnes přecházela na hodinu Obrany, zahlédla jsem Snapea, jak vychází z ošetřovny. Na hlavě měl krunýř a obvazy. Jen DOUFÁM, že opravdu zakopl, což jsem zaslechla hlásat Siriuse a ne, že si na něm někdo jen zpravoval zkaženou náladu...
23.9.
Já vážně nevím, co pořád Potter s těma parohama má! To ho baví si hrát na jelena, nebo já nevím! Poslední dobou ho vídám jen zřídka, protože už mu začaly tréninky a ne, že bych tomu nějak rozuměla, ale on všude rozhlašuje, že teď na začátku sezony se musí pořádně rozehrát, a tak trénují každé dva dny. No a když už ho potkám, tak má buď zelené vlasy a nebo na hlavě parohy a na nich přivázanou kravatu! Nechápu proč to dělá!
1.10
Přišla jsem na to, že nemám ráda středy. Pokaždé se něco stane. Buď zkazím test, zvrhnu kotlík, uklouznu a spadnu, přijdu pozdě na hodinu nebo mě Potter pozve na rande. Mohlo by se polemizovat o tom, co je pro mě víc stresující. Každopádně krom toho, že si Potter dnes při lektvarech poslechl další odmítnutí, někdo využil mé nepozornosti a do kotlíku zřejmě přidal něco, co tam být rozhodně nemělo. Naštěstí kotlík k určitému zklamání pachatele ani nevybuchl a nezpůsobil ani žádnou jinou škodu, avšak byl prakticky nepoužitelný. Musela jsem tedy zůstat po škole a lektvar dodělat. JÁ! JÁ PO ŠKOLE! Tak trapně mi snad ještě nebylo. Naštěstí po škole zůstal i Severus, poněvadž zakopl o Potterovu nohu a svůj lektvar nechtěně vylil. Říkám naštěstí, jelikož on je na lektvary přeborník a když byl hotov dřív než já, se zbytkem mi pomohl.
5.10.
Pobertové už mi přerůstají přes hlavu. Obzvláště Potter. Začínám z nich bláznit. Dnes se mi například zdálo, že jsme manželé žijící někde v horách a jódlujeme a ...
Asi je nesmím brát tak vážně. Možná bych se měla na chvíli přestat učit a odpočinout si. Asi se zajdu projít ven na čerstvý vzduch. Třeba potkám Remuse a konečně mu vrátím tu půjčenou knihu.
10.10.
Znám sice z vyprávění, že už několik lidí usnulo při hodině, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Dnes jsem se ovšem přesvědčila o pravdivosti těch historek. Sirius usnul na přeměňování! Nevím sice, co včera večer dělal, ale všimla jsem si, že byl úplněk, tak je možné, že je někdo z Pobertů náměsíčný a on ho hlídal. Ach já jsem ale naivní! Co si to namlouvám? Určitě zase jen vyváděli lumpárny, zlobili celou noc a takhle to dopadlo. Však ono se na to určitě přijde. Stejně ale nechápu ostatní holky. Já nevím, snažím se s nimi kamarádit, jenomže naše zájmy se zkrátka rozchází. Jakmile totiž Sirius usnul s otevřenou pusou, ačkoliv to dle mě působilo nemožně a když začal slintat, tak i značně nechutně, ony se div nerozplynuly nad tím jak :,,Je tak roztomilý, krásný, dokonalý, úžasný,...," bla bla.

Nechápu jak může někdo na někom z Pobertů něco vidět. Je to jenom banda kazisvětů. Teda kromě Remuse. To mi připomíná, že jsem mu ještě pořád nevrátila tu knihu! JEJ!!!
15.10.
Uff konečně jsem zastihla Remuse. Nejspíš byl nemocný, protože poslední dobou vypadal dost unaveně a pobledle. Až mi ho bylo líto. Zastihla jsem ho v knihovně, když si vypracovával esej z přeměňování. Já už jí měla hotovou, tak jsem mu s ní trochu poradila, i když zrovna Remus radit nepotřebuje. Ale jeho práce se tak urychlila a zbyl nám čas ještě se jít projít. Chtěla jsem se ho totiž nějak opatrně zeptat, jestli je v pořádku a navrhnout mu, aby si zašel na ošetřovnu. Jenomže i když je můj kamarád, nemohla jsem to na něj tak vybafnout. A tak jsme šli před hrad a povídali si o škole.
Po chvíli jsem mu zkusila navrhnout svůj nápad s ošetřovnou, ale asi jsem to neměla dělat. Někdy jsem možná až moc upřímná, což ho zřejmě vyděsilo, jelikož pobledl ještě víc, vysvětlil mi, že se pletu a že se cítí v pohodě. Pak se rychle omluvil kvůli nedostatku času na další úkoly a odběhl pryč. Dost mě to zamrzelo, protože s Remem si rozumím jako s málokým a mám si s ním pořád o čem povídat. Měl pravdu, on sám ví nejlépe, jak mu je. Co je mi do toho ostatně, ach jo. Dnes to nechám být, ale zítra ho zkusím najít a zase s ním normálně konverzovat.
20.10.
S Remusem je zase vše v pořádku. Jsem za to tak ráda. Už i vypadá lépe. Asi jsem do toho vážně neměla zasahovat. Věděl, co říká. Dneska jsme spolu dokonce pracovali při lektvarech, i když dlouhá spolupráce to nebyla. Potter a Sirius totiž také tvořili dvojici a je spojit dohromady, když mají něco vytvořit! Myslím, že to pan profesor nedomyslel. Také toho jistě teď pořádně lituje, jelikož ve sklepeních se pohybuje asi tak dva tucty salamadrů. Výhodou je, že nám díky tomu lektvary na 14 dní odpadají. Kdyby to byl jiný předmět, asi by mi to vadilo. Ale lektvary... :) Nemohu uvěřit tomu, že to opravdu píši, ale asi by mi nevadilo, kdyby něco provedli i na příští týden, kdy mají opět začít hodiny létání...
26.10.
Tak dneska nastal den L, čili Létání. Bylo to hrůzostrašné. Necítila jsem se dobře už před tím, což se při nasednutí na koště každopádně projevilo. Nevím proč, ale vůbec mi to nejde. Možná mám trošičku strach. Ale jen trošišišičku..:-) A přitom se mi létání tak líbí-tedy alespoň pozorovat někoho, kdo umí létat. Tím ovšem samozřejmě nepoukazuji na Pottera. Zkrátka, když jsme se postavili před košťata a Potter začal machrovat, (neříkám, že nemá s čím, ale nemusel by se tak předvádět), tak nejen že mě svým chováním rozčiloval, ale ještě navíc ve mně odvaha vlézt na ten kus prkna mnohem víc poklesla. V knihovně mají plno knih, které dokazují, jak moc šíleně nebezpečné létání může být a ke kolika úrazům při něm již došlo! A já jsem na to teď měla vlézt? Ach jo... Přeci se na mě ale štěstí trochu usmálo a paní profesorka si nás volala po jednom, protože všechny najednou by prý nezvládla. Nu a na mě nevyzbyla řada. Uff... Ale neřekla bych, že by nucené létání Potterovi se Siriusem nějak vadilo.
29.10.
Zítra je famfrpál. Ještě jsem se sice nevzpamatovala z té hrůzy při hodině létání, ale na zápas se docela těším. Famfrpál už jsem přeci jen neviděla hodně dlouho a i když mezi fanatické fanoušky jako je Potter rozhodně nepatřím, zítra určitě půjdu.
30.10.
Vyhráli jsme! Jak Pottera nesnáším, tak musím uznat, že dneska hrál- no tak jo, hrál skvěle. Sice pravidlům úplně nerozumím a tak moc neumím posoudit, kdo jak hraje, ale to jak Potter chytil zlatonku, to i absolutní laik jako já musel poznat, že mu to asi fakt jde.

No, nechám Pottera Potterem, protože jsem hlavně chtěla napsat, že díky vítězství jsme měli ve společence oslavu a tentokrát se líbila i mně! Každý měl totiž přijít v masce, a tak ani Pobertové netropili hlouposti, jelikož kdyby jako obvykle záškodničili, nikdo by nevěděl, kdo škodu způsobil a to nemají rádi. Kdepak, oni mají svou hrdost, ješitové jedni, a tak škodí tak, aby podvědomě každý tušil, kdo za tím stojí. Takže zkrátka parádní KLIDNÝ večer. Co víc si přát. :)
1.11.
Dneska mám nějakou špatnou náladu... Na formulích jsme totiž psali nečekanej test a já si vůbec nejsem jistá tím, jak to dopadne... Nečekané testy nenávidím... Jak se na ně máme připravit?!? To je logika... Ještě horší snad ale bylo, že Pobertové test měli hotový nejdřív ze všech. Zbytku třídy, včetně mě, to trvalo nejméně o 10 minut déle. Museli podvádět, protože to jinak není možné. Ale jak by si mohli dopředu připravit ty jejich podváděcí manévry, když nikdo nevěděl, že budeme psát... To je divné. Někdo by na ně měl víc dohlížet.
(To úplně vpravo jsem já...)
3.11.
Tak dneska se pořádal zase famfrpálový zápas. Byl to horor. Tedy ne to, jak naši hráli, ale opět Potter! Sice jako snad ještě nikdy nezklamal a chytil zlatonku, čímž jsme vyhráli, ale co zase provedl! Jen co ten zlatý míček sevřel v ruce, sletěl těsně nad zem, aby přistál. Když už byl metr nad zemí, prudce zabrzdil a z ničeho nic bezdůvodně z koštěte spadl na zem přímo pod sebou. Nehýbal se. Stadion nechápavě zmlkl a všichni čekali, co bude dál. Jako první k němu přiletěl Sirius ze svého odražečského postu. Trochu ho profackoval, ale Potter nehybně ležel dál. Všichni na tribuně je s napětím sledovali. Začala jsem o něj mít strach. Seběhla jsem po schodech dolů k hřišti a Sirius na mě zavolal. Doběhla jsem tedy k nim a jak jsem tak viděla Jamese nehybně ležet na zemi-ještě navíc zblízka-bylo mi čím dál, tím hůř. Klekla jsem si k němu a se slzami v očích jsem ho prosila, ať se probere.
Ten trouba se najednou usmál a zeptal se, co za to dostane! Myslela jsem, že ho zabiju. Samozřejmě se Sirius okamžitě rozesmál a všichni přítomní na tribuně ho následovali. Zase mě totálně ztrapnil. Neuvěřitelný! Nasupeně jsem bez dalších slov odešla.
4.11.
Všude po chodbách si spolužáci šuškají o tom příšerném včerejším zápase. Oni snad Pottera za to ještě obdivují! To mu nedaruji. Nejraději bych ho vyzvala na souboj, ale asi s tím ještě počkám. Prozatím si ho jen pokusím vůbec nevšímat.
5.11.
Kluci se mi teď nějak nezdají. Obzvláště Sirius a James. Vůbec se mi nelíbí jejich spiklenecké pohledy. Dneska když jsem kolem nich prošla, James si jako obvykle okamžitě začal prohrabávat rukou vlasy a když si Sirius všiml, že znuděně obracím oči v sloup, rádoby tiše oznámil Jamesovi: ,,Mám nápad!" Pak se na mě podíval dost zvláštním vychytralým pohledem... Vůbec se mi to nezamlouvá.
10.11.
Je to už pár dní od posledního zápisu, ale naštěstí se zatím pořád nic neděje... Tedy alespoň s tím Siriusovým nápadem. Ne že by mi to tedy vadilo. Za zmínku stojí snad jen to, že dnes Pobertové zaplavili učebnu dějin pískem. Netuším, jak se jim to povedlo. Zřejmě jim připadalo strašně vtipné hrát si na Saharu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama