Deník Lily Evansové-2.část

13. července 2009 v 13:47 | Sussie
12.11.
Tak ten očekávaný Siriovo geniální nápad spočíval v tom, že celou tu dobu vyhlíželi vhodnou chvíli, aby mě zastihli, jak si čtu ve společence a je vedle mě volné místo. Začetla jsem se a ani jsem si nevšimla, že si Potter přisedl a ptal se, jak se mám. Ze čtení mě vytrhlo až jeho netrpělivé zaklepání na rameno.
,,Hele Evansová, nad náma je jmelí," zašklebil se na mě. Překvapeně jsem vzhlédla. Měl pravdu, nad hlavou mi kroužila nějaká větvička. Chtělo se mi smát se, ale musela jsem se přemoct, aby si Potter nemyslel, že je vtipný, jelikož by se podobná situace pak mohla často opakovat. Siriusův plán měl menší trhlinu.
,,Milý Pottere, prozraď mi, jenom ze sebe děláte hlupáky nebo- to přeci není možné, abyste byli tak pošetilí a mysleli si, že nevidím Siriuse krčícího se pod támhletím stolem, nehledě na to, že to, co mi krouží nad hlavou, vážně není jmelí, nýbrž listí dubu," uzemnila jsem ho. Vážně jsem musela hrozně moc přemáhat smích, když jsem pozorovala, jak mu úsměv pomalu mizel z tváře.
,,Ovšem tomu, že nedokážete rozpoznat i ty nejprimitivnější názvy stromů, což dokáží i mudlové ve školce, bych ještě věřila, ale že vám nedošlo, že se tradice, kterou jste se marně snažili napodobit, dodržuje o Vánocích, nikoliv teď- na začátku listopadu...," dokončila jsem svou řeč, honem se zvedla a odešla do ložnice, abych se konečně mohla podvolit smíchu. Cestou jsem jen zaslechla, jak se Potter ptá, co je to školka a jak Sirius vylézající zpod stolu slavnostně vykřikuje: ,,Kámo, řekla ti, že seš milej! Je to v kapse!"
Nevím tedy co má být v kapse, ale ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak se tvářil při slově školka.
13.11.
Ajajaj! No jo, pátek 13.! Obvykle mi pověra o tomhle dni připadá dětinsky přihlouplá, avšak dnes se mi smůla vymstila vší silou. Už od rána jsem nemohla nic najít. Pořád jsem hledala úkol, učebnice, sukni, pergameny- snad nic jakoby nebylo na svém místě. Hledanou věc jsem pak našla vždy ve chvíli, kdy už jsem ji nepotřebovala. Kvůli rannímu zdržení jsem ani nestihla snídani. Toho, že jsem měla hlad si bohužel všimla celá třída, když mi uprostřed hodiny Dějin čar a kouzel zakručelo v žaludku tak hlasitě, až se na mě všichni ohlédli. Bylo mi tak trapně! Většinou takový pocit mívám díky Potterovo kouskům, ale musím uznat, že tentokrát za to nemohl. Cítila jsem, jak rudnu-to je moje slabá stránka.
,,Nikdy se vám nestalo, že byste nestihli snídani?" ozval se do nastalého ticha Remus. Všichni se provinile obrátili zpět k tabuli. Věnovala jsem Removi ten nejvděčnější pohled, jaký jsem dokázala.
Po zbytek hodiny jsem se vyhýbala pohledům ostatních a dívala se převážně jen do svých poznámek. Po hodině jsem zašla za Remem a tiše jsem špitla ,,Díky." Okamžitě začal protestovat, že není za co děkovat a že škodolibost některých lidí je opravdu smutná. Cestou na Obranu proti černé magii jsme ještě probrali, kam pojedeme na vánoční prázdniny a pojednání o zvěromázích. Žasla jsem, kolik toho ví. Pak se ovšem do našeho hovoru vmíchal Potter s tím, že pár zvěromágů zná a že jestli chci, tak by mi s tím klidně pomohl. Ovšem, samozřejmě, pokud s ním půjdu do Prasinek. Co si o sobě myslí? Na malou, velice krátkou chvíli mě snad i napadlo, že by taky někdy uměl být galantní a že by zvládl někomu pomoct, jenomže opět akorát brilantně vytasil svůj vyděračský um. Měla jsem chuť po něm tou učebnicí přeměňování hodit, jenomže na chodbě čekala spousta dalších lidí a hrozilo nebezpečí, že strefím někoho jiného. Musela jsem zůstat u zamračenosti, s kterou jsem odešla stát opodál.
,,Co jsem zas řekl?" slyšela jsem ještě říkat Pottera, než pan profesor otevřel dveře učebny. A začalo další drama. Náplň dnešní hodiny totiž spočívala v pokusech vyčarovat patrona. Dost jsem se divila, že se o to pokoušíme už teď. Je to dost obtížné, pročež to mívají za úkol jen vyšší ročníky. Avšak je pravda, že čím dříve začneme trénovat, tím se naše šance na úspěch zvětší. No, shrnu to třemi slovy; nejde mi to. Netušila jsem, že je to tak náročné, ale prostě kdykoliv jsem se snažila vzpomenout si na něco hezkého a vybavila si rodinu, z hůlky pravidelně vytryskla jen stříbrná sprška jisker a tím to skončilo. Ostatní na tom nebyli o moc lépe, tedy až na Pottera, Siriuse a Rema. Každému z těch tří se kouzlo zdařilo už při druhém pokusu!
Nemám ponětí, jak to dokázali. Všichni na ně začali s úžasem doslova zírat a ani pan profesor nechtěl věřit svým očím. To jim samozřejmě hrálo prim. Potter se Siriusem začali slavnostně poskakovat, předvádět se a velice hlasitě poučovat ostatní o tom, co dělají špatně. Pak Sirius extrémně nahlas zívl a hlásal, že by si dal kafe, aby tam prý neusnul. Pan profesor se s ním začal dohadovat o něčem ve smyslu chytání lelků, jenže Sirius mu odporoval- že prý o žádných lelcích nic neví, ale za to že prý jeho nejlepší kamarád umí chytat zlatonky. Dál jsem je nevnímala, protože jsem se plně soustředila na patrona. Tolik jsem se snažila, zkoušela jsem to pořád dokola. Marně. A oni to dokázali hned napodruhé! O to víc mě rozčílilo, když se mi přímo před očima objevilo vykouzlené srdce.
,,Pottere! Varuji tě, okamžitě přestaň!" osopila jsem se na toho vejtahu. Mimochodem- kam na ty kouzla zatraceně chodí?
,,Evansová, nebuď nevrlá. Nemůžu za to, že ti to nejde tak jako mně," opáčil s tím svým frajerským úsměvem. Napadalo mě tisíc věcí, které jsem mu v tu chvíli chtěla provést, ale tok mých myšlenek přerušil profesorův hlas oznamující konec hodiny. Přála jsem si odpovědět mu honem něco nehezkého, jenomže mě přehlušil rachot procházejících spolužáků, jež se tlačili ven z učebny.
Poněvadž to byla dnešní poslední vyučovací hodina, ještě celá rozzlobená jsem se vydala do knihovny vypracovat úkoly. Alespoň tam panoval klid. Knihovně se totiž většinou Pobertové, vyjma Remuse, vyhýbají jako upíři česneku. Úkoly mi zabraly víc času, než jsem předpokládala, a tak jsem z knihovny vyšla, až když se venku rozprostřela tma. Dnešní den zrovna moc úspěšný nebyl. Ten nejhorší dnešní zážitek však přišel teprve v noci. Člověk by řekl, že po tak náročném dni večer padne únavou. Přesto já jako naschvál nemohla usnout. Několik hodin jsem se převalovala a zkoušela zahnat myšlenky na patrona a zbytek dnešních nepříjemností. Ve dvě hodiny ráno jsem to vzdala a rezignovaně si odešla číst do společenky. Chvíli jsem si četla a chvíli dodělávala úkoly na další dny. Když vše bylo hotovo, začala jsem si kreslit na volnou stránku zápisníku. Ani jsem se nesoustředila na to, co vlastně načrtávám a jen tak bezmyšlenkovitě jsem se pokoušela o hipogryfa, jednorožce, pak jsem se ozdobně podepisovala a pak mi přišlo na mysl, že Potter má hezké jméno.
Škoda, že jeho vlastník není jako jeho jméno. James Potter zní jako název nějaké hezké písně zpívané za svitu měsíce... Na chvíli jsem se zasnila a to jsem neměla dělat.
,,Wawáááw!", ,,Ou.", ,,Ajaj," ozvalo se mi tříhlasně za hlavou.
Vykřikla jsem úlekem, vyskočila z křesla a k mé nelibosti pohlédla do třech párů očí, které si mě nevěřícně prohlížely. Následovalo Potterovo ,,Wáááw" a Siriusovo zavýsknutí. Já hlupačka tam před nimi stála v noční košilce! Jaktože tam byli?! Neměli tam být! Ve 3 ráno tam neměl být nikdo! Ani jsem se jich na to nezeptala a beze slova jsem utekla do ložnice, nechavše ve společence učebnice, zápisník i knihu.
14. 11.
Po tom nočním fiasku jsem už vůbec neusnula. Dokud se nerozednilo, ležela jsem pod dekou a s hrůzou v očích hypnotizovala ručičky hodinek, které ukazovaly, jak se nemilosrdně krátí hodina za hodinou, dokud nepřijde ten hrozný okamžik, kdy budu muset vstát a sejít do společenské místnosti pro své věci. Nešťastně jsem si uvědomila, že by bylo rozumnější vyzvednout je hned, dokud zbytek nebelvírských ještě podřimuje. Co nejtišeji jsem se s nevolí oblékla a po špičkách došla do společenky. Moje věci ale jakoby se propadly do země. Horečně jsem začala prohledávat zem, křesla, pohovku, dokonce i krb- kdyby nedejbože Pottera napadlo hodit mi je do něj. Jenže po knihách ani stopy. Nezbývalo mi nic jiného, než se zklamaně usadit do křesla a čekat, jestli se objeví některý Poberta. Naštěstí jsem nečekala dlouho.
,,Hej, Evansová!" vykoukla z chlapeckého poschodí černovlasá hlava s brýlemi. Hned za Potterem se vynořil i Sirius s Remusem. Každý z nich držel v ruce moje úkoly a knihy. Vstala jsem a chtěla vykročit k nim, jenomže mi ztěžkly nohy pod návalem strachu z jejich narážek. Zděšeně jsem cítila, jak opět rudnu. K mému obrovskému překvapení se ale místo přihlouplých řečí Potter zeptal:
,,kam to bude, slečno?" Překvapeně jsem se na něj podívala.
,,Jako kam chceš odnést ty knížky," dodal na vysvětlenou. Zastyděla jsem se při pomyšlení, že jsem ho podezřívala ze žhářství.
,,Jasně, no, já už to donesu do pokoje sama. Díky," usmála jsem se nejistě. Pobertové položili knížky na stůl a s úsměvem odešli na snídani. Žasla jsem. Tak oni mi je schovali, aby se neztratily... Zadumaně jsem je sesbírala a odnesla do ložnice, kde už vzbuzené spolubydlící obsadily koupelnu.
Připravila jsem si věci na dnešní vyučování a vyrazila na snídani. Ačkoliv jsem od Pottera seděla ob sedm žáků, tedy v dostačující vzdálenosti, nemohla jsem si nevšimnout, jak se celou dobu spokojeně šklebil. Něco mi tu nehrálo. Domnívala jsem se ale, že zase jen provedli nějakou lumpárnu a nechala to plavat. Hned při první hodině jsem se ovšem znovu přesvědčila, že Potterův úšklebek znamená průšvih.
,,Na příště si připravte stručné poznámky o Chimérách. Budu se vás na ně vyptávat," ukončila hodinu profesorka Teerová. Já si jako obyčejně chtěla hned poznamenat úkol do zápisníku, když-
,,Lily, asi hledáš tohle," podával mi Remus můj zápisník. Až teď jsem si uvědomila, že mezi knihami, jež mi Pobertové vrátili, nebyl.
Rozčileně jsem vstala a došla k Potterovi, co se pobaveně opíral o dveře. Proto ten jeho úšklebek. A já hlupačka si na volnou stránku čárala jeho jméno! Měla jsem takovou chuť vrazit mu facku, jenomže jsem nevěděla jistě, jestli si ho prohlíželi.
,,Jak je, má vyvolená?" zašklebil se na mě ten, jehož jsem probodávala pohledem.
,,Ještě jednou mi tak řekneš a mohlo by se ti taky stát, že už si nezahraješ famfrpál," pohrozila jsem mu.
,,Přece bys neublížila budoucímu manželovi Lil," rozesmál se Sirius.
,,S vaší fantazií byste jako pohádkáři vydělali majlant," bránila jsem se. Lomcoval mnou vztek, ale stále se držel plamínek naděje, že zápisník neotevřeli.
,,Dvanácterákovo jméno v tvém zápisníku je taky fantazie?" vyprskl znovu smíchy Sirius. Plamínek zhasl.
,,To jsem jenom, Pottere, bylo asi dvě hodiny ráno, prostě jsem si něco čárala a ty sis to vyložil úplně jinak. Nesměj se, to není vtipné!"
,,Tak už si přiznej, že po mě toužíš, Evansová," nasadil jeden z jeho stupidních rádoby neodolatelných úšklebků.
,,Proč jsi tak-" na chvíli jsem se zarazila, ,,hloupej," dořekla jsem smutně hlasem, z něhož zřetelně čišelo zklamání a odešla na další hodinu. Strašně mě mrzelo, že mě podfoukli a prohlíželi si moje osobní zápisky. Sice jsem tam měla povětšinou jen zapsané úkoly, ale to včerejší malování se mi pěkně vymstilo. Už takhle se Potter chová arogantně a já mu ještě dávám podnět k tomu, aby se jeho sebevědomí zvýšilo. GRRRR. A jako by toho nebylo málo, ti samí Pobertové mě málem shodili z pohyblivého schodiště, když utíkali před Snapem a řvali: ,,Masožravé rostliny útočí!" Hned za nimi se vyřítil Snape, který měl místo vlasů hřívu rostlin, mezi nimi i několik rozkvetlých pivoněk.
Napadlo mě, že přesně takové pěstuje maminka na zahrádce, ale než jsem mu to stihla říct, zasáhla mě jedna z jeho kleteb, které bez rozmyslu metal kolem. Naštěstí mi jenom opuchly tváře a zbarvily se do zelena, takže jsem dost připomínala ropuchu. Ale madame Pomfreyová si s tím poradila během deseti minut. Zbytek dne jsem už raději strávila v pokoji, jelikož zážitků s Poberty mám za dnešek až až!
15.11.
Uff, konečně den, který proběhl relativně v pohodě. Žádná nehoda ani nic podobného. Pobertové vůbec dneska nějak nebyli ve své kůži. Tedy, ne že bych je pozorovala, ale nešlo si nevšimnout jejich kruhů pod očima, jakoby celou noc ponocovali. Navíc měl Sirius dost poškrábané ruce. Remus dokonce ani nepřišel na vyučování. K neuvěření, ještě si ani neodpykali trest, co dostali při minulých lektvarech a už se zas museli do něčeho namočit. Jestli se kvůli nim Removi něco stalo, tak si to s nimi vyřídím. A to tak, že všechno co zatím provedli Snapeovi, oproti tomu bylo jenom láskyplné škádlení.
Chtěla jsem se za Remem jít podívat, jenomže jsem nevěděla jistě, kde ho hledat. Samozřejmě mě napadla ošetřovna, ale pro jistotu jsem se bláhově pokusila zeptat Siriuse. Musím přiznat, že jsem dost dlouho váhala, jelikož Sirius bez Pottera snad neudělá ani krok a ani ve chvíli, kdy jsme se potkali ve společence tomu nebylo jinak. Přeci jen jsem k nim však opatrně došla, jako bych každou chvílí čekala nějaký útok. Rozčilovalo mě, že se všichni přítomní studenti na nás začali dívat, jakoby čekali na novou divadelní hru. Pravdou je, že se moc často nestává, abych já sama vědomě přišla právě za touto dvojkou, a tak všichni s napětím čekali, co bude dál. Připadala jsem si jako velice špatná herečka z laciné komedie.
,,Nevíte, kde je Remus?" šeptla jsem skoro neslyšně a podívala se na Siriuse.
,,Víme, ale nepovíme," zašklebil se na mě otázaný.
,,Ledaže bys se mnou šla příští tejden do Prasinek?" přihodil Potter další otázku do debaty.
,,Ty vážně nedokážeš nic jiného, než pořád někoho vydírat, co?" osopila jsem se na něj. Pak mi ale došlo, že nás se zájmem pozoruje polovina osazenstva společenské místnosti. S myšlenkou, že nebudu nikomu dělat šaška, jsem se uchýlila hledat klid do knihovny, kde jsem se začetla a aspoň na chvíli zapomněla na Pottera, Siriuse i všechny ostatní.
16.11.
Dnes mě opět čekala hádka s Potterem, tentokrát vodní. Totiž, ráno začalo normálně- nedělní snídaně, četba ve společence, procházka na čerstvém vzduchu a -pak už idylka skončila. Chtěla jsem si na chvíli odpočinout od hluku, který vydávali ve společence spolužáci a zároveň bylo nutno odeslat odpověď na maminčin dopis. Vyrazila jsem tutíž k sovinci. Sotva jsem se ale dostala do půlky cesty, zděšeně jsem zalapala po dechu a nevěřícně zírala na výjev před sebou. Potter, Sirius a již evidentně zdravý Remus stáli na jedné z hradeb, smáli se jako šílenci, přičemž Sirius házel balónky naplněné vodou dolů, mezi nic netušící procházející studenty, a Potter je těsně před dopadem pomocí kouzla praskl, takže byla dotyčná oběť doslova zlita vodou od shora dolů.
Chvíli jsem váhala, jestli se mi to jen nezdá. Nezdálo. A Rem tam stál s nimi a nezatrhl jim to. Zbyla jsem na to sama.
,,Okamžitě přestaňte!" křikla jsem směrem k nim a snažila se vložit co největší důraz na slovo okamžitě. Jenomže zareagovali jinak, než jsem předpokládala. Místo aby dostali rozum, slezli a všem se začali poníženě omlouvat, začal na mě Potter před těmi všemi lidmi seshora hulákat;
,,a půjdeš se mnou na rande, Evansová?" Museli ho snad slyšet i ti, kteří stáli od hradeb pěknou dálku. Otřásal mnou takový vztek! Proč mu dělá tak dobře mě neustále veřejně ztrapňovat? Tak moc jsem mu chtěla vynadat a říct mu, co si o něm myslím, jenomže Potter se nacházel asi deset metrů nade mnou a křičet na něj do výše před zraky dalších dvaceti studentů se mi moc nezamlouvalo. Potter zřejmě netušil, jak si má moje mlčení vyložit a tak pokračoval;
,,jestli se mnou nepůjdeš, shodíme další balónky. Je jich tu ještě hodně, Evansová,". Zřejmě mu fakt, že na sebe hulákáme z deseti metrů před zraky ostatních nepřipadal nijak hloupý a má slova o vyděračství zřejmě už také opustila jeho mysl. Sirius s Remem se viditelně dobře bavili. Dokonce tak dobře, že se Sirius začal dusit smíchy, vrazil do Pottera držícího nový balónek-jakožto nástroj výhružky- a ten ňouma Potter ztratil balanc a balónek upustil! Kdyby Remus nezasáhl a nepraskl ho kouzlem, dopadl by mi na hlavu a raději to ani nechci domyslet.
Všichni tři se nahoře přestali smát a strnule čekali, co bude dál. Nu, nebylo nic. Čekali zbytečně, jelikož mě balónek celou promočil a v tak chladném počasí mi bylo dost nepříjemně. Nasupeně jsem se obrátila zpátky ke vchodu do hradu. Ačkoliv můj původní cíl končil v sovinci, zamířila jsem do svého pokoje za účelem převléct se do suchého oblečení. Až u vstupní síně mi došlo, že se mohu osušit pomocí kouzel. Ten Potter! Nejen, že mě málem zmrzačil, ale ještě mi bude zatemňovat mozek? GRRRR ještě teď, když sem zapisuji v klidném rohu knihovny, zatínám pěsti při pomyšlení na ty bídáky. Removi sice vděčím za záchranu, jenomže kdyby mě poslechli a nezáškodničili dál, nemusela bych žádnou pomoc potřebovat.
17.11.
Přes noc jsem se z včerejšího vodního šoku docela vzpamatovala. Ovšem zapomenout na něj nehodlám ani náhodou. Docela dlouho jsem promýšlela, zda Pottera zcela ignorovat už při pozdravu nebo jestli ho pro jistotu neproměnit v ponožku. Dnes se totiž rapidně ochladilo, a tak by alespoň jednou za život mohl někomu sloužit ku prospěchu. Nejprve jsem se rozhodla pro ponožky. Jenže oblékat si Pottera na nohy, aby všude chodil se mnou? Ó, jen to ne! Tudíž mi zbyla druhá možnost, jíž jsem praktikovala hned po příchodu do Velké síně. Jen co mě Potter postřehl, přestal jíst svou snídani a rozběhl se ke mně. Já se bez povšimnutí vydala po druhé straně stolu obsadit volné místo vedle Anny Aragonské. Potter sprintem oběhl zbytek stolu a dohnal mě, právě když jsem se posadila.
,,Lily, nechtěl jsem to shodit, promiň," soukal ze sebe udýchaně. Já se místo odpovědi zakousla do tvarohového koláčku.
,,Ehm, Evansová, tak nedělej fóry. Prostě se omlouvám. Co víc chceš?" soukal ze sebe rozladěně. Nejspíš proto, že mi celou dobu mluvil do zad, přičemž jsem se já ani neohlédla. Tedy alespoň do té doby, než mi zaklepal na hlavu se slovy:
,,Ťuk, ťuk, Evansová, tady na tebe někdo mluví!" To už jsem se neudržela, otočila se, namířila na něj hůlkou a Potterova ústa ozdobila běloučká lepicí páska.
Většina snídajících se začala dusit smíchy a já se otočila zpět ke svému koláčku, který jsem s chutí dojedla. Potter se vrátil ke svým kamarádům, aby mu pomohli vrátit svobodu jeho marnotratným řečem (tedy strhnout bílou ozdobu na ústech). Po snídani mě čekala klidná hodina přeměňování a následně Praktiky kouzel pro domácnost. Během Dějin čar a kouzel mi na lavici přistálo několik psaníček. Jelikož jsme ale já a Remus asi jediní, kdo si dělá podrobné poznámky, všimla jsem si jich až před koncem hodiny. Sice mě hlodala zvědavost, avšak ovládla jsem se a všechny je bez přečtení spálila.
,,Evansová, nemůžeš mě ignorovat na věky," vykřikl ,,hádejte kdo" směrem ke mně, jen co pan profesor skončil hodinu. Opět jsem mu neodpověděla a připojila se k odcházejícím, necha za sebou Pottera zoufale držícího se za hlavu. Další přestávku za mnou přišel Remus.
Zprvu jsme debatili o Knize všech ultra čar, jenže pak se náš rozhovor z jeho strany stále stáčel k Potterovi. Snažil se mě přesvědčit, že Potter není špatný a že mě má rád, jenom to dává najevo nepatřičným způsobem. Pche, tomu tak věřím. Jenom zaobaloval to, že se mi ten ničema bez úspěchu snaží omluvit. Removi jsem proto sdělila, že nechápu, jak může neustále obhajovat někoho, kdo se absolutně neumí chovat. Potom už naštěstí začala další hodina, čímž se tenhle nepříjemný rozhovor ukončil. V hodině Liceí z čarobuněk se neudálo nic zvláštního. Pobertové ovšem nebývají v klidu jen tak pro nic za nic, o čemž jsme se všichni přesvědčili, jen co jsme vyšli z učebny na chodbu. Potter se Siriusem obvykle nechodí o hodiny na toaletu a já brzy zjistila, proč tomu dnes bylo jinak. U stropu před učebnou se vznášela moje hologramová podobizna a kolem ní poletovala písmenka z dýmu: PROMIŇ. Jenže tvůrci toho díla nepočítali s reakcí svých zmijozelských spolužáků pánského pokolení, jež se krčili a snažili se mi dívat pod mojí imaginární sukni!
Skočila jsem k té podobizně a snažila se ji rozmést rukama. Marně. Záchránila mě až procházející profesorka McGonagallová. Poberty, skrývající se před ní, jsem pak po zbytek dne už nezahlédla.
18.11.
Nesnáším Péči o kouzelné tvory! Nebo alespoň pro dnešek. Hodina se dnes pořádala na kraji Zapovězeného lesa a v náplni práce jsme si měli pohrát s obřími, cituji: ,,zcela neškodnými" žížalami. Už po sdělení tohoto faktu se ve mně probudila ZNAČNÁ nechuť. Z ,,roztomilých bezbranných tvorečků" se vyklubala v ohradě asi padesáticentimetrová žížalomonstra. Fuj! Jejich sliz mám za nehty ještě teď a to jsem se jich nedotýkala, nýbrž pouze stála opodál. Naštěstí se po nás nechtělo, abychom jim sedli na hřbet a pořádali závody, což navrhoval Sirius, ani nic podobného. Paní profesorka vymyslela něco daleko horšího- alespoň pro mě. Měli jsme se rozdělit do smíšených dvojic-!!!- a dát ty potvory pomocí zmenšovacího kouzla do původní velikosti. Okamžitě se všichni začali rozdělovat a než jsem se stihla rozkoukat, zbyl už jen jediný chlapec. Samozřejmě, že pan Potter. Nevím, jestli z něj ostatní měli takový respekt nebo jestli je jen podplatil.
A tak mi i přes mé dosti hlasité protesty nezbývalo nic jiného, než přibližně třicet minut nabručeně stát vedle pana ,,Já jsem tu borec" a poslouchat jeho rádoby vtipné řeči. Sice přiznávám, asi třikrát se mu vážně podařilo rozesmát mě, jenomže smích mě zase přešel ve chvíli, kdy ho ovládla stará známá zvací mánie.
,,To jsem rád, že už se mnou aspoň mluvíš, Evansová," začal konverzaci.
,,Já s tebou ale nemluvím," odporovala jsem.
,,Právě jsi promluvila," začínal mě znovu rozčilovat.
,,Ine."
,,Zase jsi promluvila," posmíval se mi. Já tedy mlčela.
,,Hele, Evansová, víš, že jsem teď volnej?" nasadil rázem typicky frajerský výraz a prohrábl si vlasy.
,,Ty seš pořád volnej, Pottere," ušklíbla jsem se škodolibě.
,,Evansová, děláš chybu. Snad víš, že po mně touží polovina holek na škole," samolibě se šklebil dál, přičemž střídavě zvětšoval a zmenšoval nejbližší žížalu.
,,Vážně? Zase pracuje fantazie, Pottere? Já totiž o žádné nevím," zalhala jsem a v duchu se zastyděla, jelikož lži nenávidím. Já si tady vymýšlím a zase je za to odpovědný Potter.
,,Tak třeba Randlová, Braunová, Donutilová... Evansová, říkám ti, ty by mi snesly modrý z nebe," mrknul na mě ,,neodolatelně" s dalším prohrábnutím vlasů.
,,Radši ať ti snesou hřeben, ať na něj nemusíš pořád šetřit a česat se rukama," navrhla jsem směle a odešla si pro svou brašnu odloženou na druhé straně ohrady. Sotva jsem sebrala své věci a obrátila se zpátky, Potter už přeskakoval ohradu k posledním ještě nepřeměněným žížalám.
,,Jestli na mě nebudeš milá, Evansová, tak se nechám sežrat těmahle příšerama!" křičel jako šílenec a pomalu přistupoval k monstrům. Žížaly se ani nehnuly, já strnula, Sirius se rozesmál a profesorka Animová zaječela. Hned na to Sirius hrdinsky vykřikl: ,,zachráním tě, brácho!" a vrhl se přes ohradu k Potterovi.
Paní profesorka omdlela, Remus si sedl a začal jíst jablko, žížaly se stále ani nepohnuly. Potter se pomalu přibližoval k žížalám, jakoby to byla krvelačné příšery. Zřejmě toužil všem ukázat, jak je odvážný, ale marně se pokoušel na žížalomonstra vybafnout, rozpohybovat je či vyplašit. Řekla bych, že ho ta stvoření ani nezaregistrovala. Po chvíli se profesorka probrala z mdlob, znovu na kluky zaječela a Potterovi s Blackem nezbývalo nic jiného, než zklamaně přeskočit ohradu zpátky k nám. Do hradu už jsem se naštěstí vrátila sama-bez nich, jelikož Péči jsme měli jako poslední dnešní vyučovací hodinu, tudíž tam ti ,,poslušní chlapci" mohli rovnou nastoupit na další školní trest.
19. 11.
S Poberty vážně asi nejde zažít jeden klidný den. Ač jsem byla přesvědčená o tom, že si z včerejšího trestu vezmou ponaučení, přestanou se chovat jako malé zlobivé děti a půjdou ode dneška všem příkladem, už při snídani jsem pochopila, jak moc jsem se zmýlila. Sotva jsem začala snídat, přihnalo se do Velké síně něco tak zářivě růžového, až jsem misku s kukuřičnými lupínky úlekem zvrhla na zem. Mezitím, co jsem mávala hůlkou, abych uklidila to nadělení, ukázalo se, že to něco růžového je jakási hlava nějakého zmijozeláka- soudě podle kolejního oblečení.
,,Okamžitě to odstraňte!" poznala jsem Snapeův rozzuřený hlas, když se postavil za- koho jiného, než- smějící se Poberty.
,,Wáw, Srabusi, skoro bych tě nepoznal," dostal ze sebe při hurónském smíchu Sirius.
,,Jsi tak okouzlující, tak růžovoučký, tak měkoučký, tak-" neudržel Potter smích na uzdě a my se nedozvěděli, co všechno ještě Snape vlastně je.
,,Vím, že za to můžete vy, takže to koukejte odstranit, nebo-" posadil se soptící Severus.
,,Nebo co? Uděláš z nás maličké růžové králíčky? Maličká Snapeátka?" dorážel Sirius, dokud k osazenstvu nepřiběhla profesorka McGonagallová. Vděčím jí za perfektní čich na pobertovské průšvihy.
,,Můžete mi někdo vysvětlit, proč panu Snapeovi svítí růžově vlasy?" Kluci se ovšem nedokázali přestat smát a přes hluk, který byly jejich hlasivky schopny vyprodukovat šlo profesorce rozumět každé třetí slovo. Rozhodla se jednat. Učinila několik složitých pohybů hůlkou a klučičí smích rázem utichl. Jediný Remus se přestal usmívat a provinile hleděl do stolu. Potter se Siriusem se ovšem smíchy svíjeli dál, jakoby jim situace, ve které přišli o hlas, připadala ještě mnohem vtipnější, než před chvílí. Jako blázni přitom neslyšně bouchali rukou do stolu, nejspíš aby zdůraznili, jak se baví. Už jsem neměla hlad, a tak jsem za sebou nechala vztekající se profesorku, Snapea vytrhávajícího si růžové vlasy, na zemi válejícího a naprázdno smějícího se Siriuse i Pottera, bouchajícího hlavou o stůl. Pobertové dorazili až na čtvrtou hodinu, což všichni učitelé ocenili. Takové ticho ve třídě jsem už dlouho nezažila. Za zmínku spíše stojí přestávka před poslední hodinou, ve které všechny holky čekalo rozkošné překvapení. Píši jen holky, jelikož klukům už dnešní vyučování skončilo. Zato já měla ještě před sebou hodinu Uživte rodinu s kouzly. Právě když jsem v hloučku spolužaček přecházela přes školní pozemky, vynořili se před námi Remus se Siriusem, venčící jakéhosi pejska! Zarazily jsme se a ti dva si to vesele namířili k nám. Ještě než jsem se stihla zeptat, kde k tak roztomilému černému huňatému pejsku zrovna ti dva přišli, v odpověď zaznělo Potterovo zvolání:
,,Koukněte, co k nám přiběhlo ze Zapovězeného lesa!" Pejsek se rozběhl k nám tak prudce, že Pottera táhnul za sebou. Byl tak krotký, nechal se hladit a ani jednou neštěkl. Ba naopak jakoby se chtěl tulit-obzvláště k blonďaté Jane, která si dnes vzala extrémně krátké šaty. Nechtěla jsem se s ní dohadovat, proto jsem jí raději školní řád nepřipomínala, ačkoliv ho tím samozřejmě porušovala. Ovšem ten pejsek tak roztomile vrtěl ocáskem, že jsem i nějaké porušování pravidel dočista vypustila z hlavy.

Po chvíli ovšem Potter kysele poznamenal, že zase tak úžasný pes to rozhodně není a že bychom se od něj měly držet dál, abychom nechytly blechy. Karol, která se chce od dětství stát zvěrolékařkou ho ovšem ujistila, že tenhle pejsek žádné blechy nemá. Potter na to jen něco nesrozumitelného zamumlal. Potom vytáhl hůlku. Já se lekla, že chce pejskovi ubližovat stejně jako Severusi, takže jsem po hůlce sáhla také, abych ochránila to nevinné stvoření. Můj strach se naštěstí ukázal zbytečným, jelikož Potter místo kouzlení hůlku někam zahodil s výkřikem ,,Aport!".
Pejsek hravě běžel pro hůlku a Remus nám připomněl, že bychom si měly pospíšit na hodinu. Smutně jsme s ním souhlasily a nechaly tedy Rema, Pottera i pejska za sebou. Po zbytek dne se neudálo nic zvláštního. Tedy až na večer, kdy jsem ve společenské místnosti narazila na Siriuse přivázaného obojkem ke zdi, jako nějakého psa!!! No, co tohle má znamenat?...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama